Jen v naší republice máme hned několik různých druhů silnic a komunikací, po kterých mohou jezdit dopravní prostředky. Ty se od sebe liší nejen svým stavem, ale také konstrukcí a především pravidly, která na nich musí řidiči dodržovat.

Jako první zde máme polní či lesní cesty. Ty jsou využívány především těžkou technikou, osobní automobily na nich příliš často nepotkáte. Zde je maximální povolená rychlost nejnižší, 30 kilometrů za hodinu. A pravdou je, že se po nich mnohdy rychleji jet ani nedá, tedy pokud si nechcete zničit auto. Jsou totiž tvořeny často uježděnou hlínou, ze které mnohdy kouká kamení.

Pak jsou tu silnice první až třetí třídy. Ty jsou ve vzestupném pořadí vyrobeny z čím dál kvalitnějšího materiálu. Třetí třídu najdeme nejčastěji v okolí malých vesniček, vzdálenějších od okolních větších obcí či měst. Dá se po nich bez problému jezdit automobilem, avšak bývají poměrně úzké a při jízdě po nich je potřeba zachovávat určitou opatrnost.

Druhá třída je pak typická silnice, kterou najdeme mezi většími vesnicemi nebo menšími městy. Můžeme po ní jezdit maximální povolenou rychlostí, tedy 90 km/h, a jízda po ní bývá poměrně příjemná. I zde je však potřeba zachovávat určitou opatrnost. Obvykle jsou jednoproudé a předjíždění na nich není příliš dobře možné.

Pak jsou zde silnice první třídy. Ty jsou obvykle umisťovány mezi většími městy, kde je hustá doprava, avšak kde se nevyplatí stavět dálnice. Jsou často dvouproudé a jízda po nich bývá bezproblémová.

Dálnice jsou dlouhé, přímé trasy, většinou tří- či čtyřproudé. Jejich cílem je umožnit rychlý a bezproblémový přejezd mezi dvěma vzdálenějšími body. Proto také bývají v nejlepším stavu a můžeme po nich jet až 130 km/h. Problém je v tom, že jejich údržba je nákladná, a proto jsou placené. Pokud je chcete využívat, musíte mít koupenou dálniční známku.

O těchto rozdílech by měli vědět především začínající řidiči, aby věděli, jak přizpůsobit svou jízdu danému typu komunikace. A asi není třeba říkat, že to je velmi důležité.